Reklama
 
Blog | Jan Kout

Vyslovení nedůvěry České republice

To, co předvedli poslanci, kteří vyslovili nedůvěru současné vládě, je snad největší mezinárodní ostuda, kterou Česko zažívá od svého vzniku. Za vším jen tkví čistý egoismus a touha po moci. Těžko lze uvěřit argumentům mluvícím proti vyslovení důvěry této vládě kvůli tomu, že čelí podezřením z korupce a ovlivňování justice. Taková slova totiž plynou z úst těch, kteří se nacházeli v předešlých vládách, jejichž někteří členové byli neméně zkorumpovaní. Horší ale je, že to, co se tím spouští za jiné věci než jen ty ryze české, vypovídá o hlouposti a nedozírnosti některých českých politiků. A to je na tom to nejpříšernější. 

Hlavní otázkou zůstavá, proč zrovna teď museli určití poslanci vyslovit nedůvěru této vládě, která je zodpovědná za vedení Evropské unie? Už tady mi přichází na mysl jediná odpověď: Učinili tak jen z vlastního zájmu a možná z toho národního (rozuměj svrhnout vládu zataženou do podezřelých věcí). Ten první je pravděpodobnější. Jenže pokud tak učinili z toho druhého důvodu, tak si musí člověk klepat na čelo, protože spíš tomu národnímu zájmu hodně uškodili. 

Podíváme-li se totiž do stran, které tak činí, a na jedince, kteří se přidali, je jasné, že nejde o žádné důvěryhodné partnery. Komunistům lze těžko věřit, že jim jde o dobře fungující justici, sociálním demokratům jakbysmet, protože sami byli a jsou do některých věcí několikrát zapletení a též ve svůj prospěch ovlivňovali průběhy vyšetřování, tudíž se jen těžko budou snažit o nápravu. Kromě toho nemají žádný jasný koncept, jak z toho ven. A co se týče poslanců z ODS a ze strany Zelených, kteří hlasovali pro vyslovení nedůvěry, u nich byla motivace zcela jasná – osobní rozepře ve vlastních stranách. 

Reklama

Sečteno potrženo: O vyřešení podezření na korupci a ovlivňování justice tu nejde. Spíše převládají osobní zájmy nad těmi veřejnými, respektive mezinárodními. A tento signál je velice silný a je vnímán i za hranicemi, pardon kopečky české země.  

Stále znovu se tedy sám sebe ptám: Copak nešlo vydržet ty tři další měsíce do konce předsednictví EU a podílet se konstruktivně během nich na řešení palčivých mezinárodních otázek? Ne, nešlo, protože se našla řada jedinců, kteří pro svou lačnost po moci a odplatě udělají cokoli, aniž by tím předem promysleli důsledky jejich krátkozrakého a bezohledného jednání. Zdá se, že těmto lidem chybí smysl pro vizi – a bez něho bohužel ztrácí jak česká, tak i evropská politika smysl. 

Hned po zveřejnění výsledků hlasování o vyslovení důvěry vládě reputace ČR v zahraničí značně klesla. Kromě tohoto faux pas přispěl k dalšímu rozčarování sám premiér Topolánek svým proslovem v Evropském parlamentu. Jestliže byl premiér rozlobený, neměl raději vůbec mluvit, protože hledal nepřítele téměř ve všem, aniž by to mělo reálný základ. (Takové věci přísluší spíš nějakému pochybnému věštci.)

To vše mluví o jednom: Čeští politici opravdu ještě nedospěli natolik, aby byli schopní řídit tak důležitou instituci jako EU, natož aby se zabývali mezinárodními, tedy opravdu světovými problémy, a také je uměli reflektovat. 

Takže pokud si teď skeptici rozšiřování EU mnou ruce, protože se jim potvrdilo, že se s přijímáním nových zemí mělo opravdu počkat, realita jim bohužel dává za pravdu: Nováčci EU jsou skutečně nevyspitatelní. 

Tím se opět daří oprášit vidění východo- a středoevropských zemí jako nespolehlivých partnerů, s nimiž není občas radno počítat. Do včerejška se dalo o ČR mluvit jako o relativně stabilní demokracii. To je ovšem minulost. V nejvyšší politice Česka bohužel začíná vítězit ješitnost a egoismus na úkor nejen vlastních principů, ale i těch mezinárodních, a to zavání dost nepříjemným provincismem. 

Evropě jsme to tedy opravdu osladili. 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama