Zdá se, že bohužel momentálně na tuto otázku existuje jen jedna odpověď, a tím je zcela jasné: Ano, chybí. Člověk se této jistoty toto Ano vyslovit ponejprv zdráhá. Když se však podívá na vývoj posledních dnů a měsíců, začne převažovat přesvědčení, že vnitropolitická krize dosáhla takové úrovně, že začínají být obavy francouzské vlády, že nynější česká vláda předsednictví EU s takovou nízkou politickou podporou skrze celé politické spektrum nezvládne, stále více pochopitelné. Důvodů je celá řada.
- Permanentní snaha ČSSD získat moc, ať to stojí, co to stojí – i třeba destabilizaci zahraniční politiky před převzetím předsednictví EU.
- Prezident Klaus, nerespektující zahraniční politiku vlády, která je podle ústavy jako jediná za ni odpovědná.
- Zprvu nejasné projevy premiéra Topolánka k Lisabonské smlouvě, za jejíž přijetí se pak přeci jen postavil.
- Bagatelizování finanční krize a ekologických následků klimatických změn.
To vše vysílá do zahraničí signály o tom, že s takovým partnerem lze těžko řešit světové problémy, když si je buď nepřipouští a nebo je z velké části zaměstnaný vnitropolitickými půtkami o moc. A že se ty půtky přelévají přes hranice Česka, je patrné například z reakcí francouzského prezidenta Sarkoziho nebo některých zahraničních médií. Tyto nesváry jsou tedy jednou z hlavních přičin vidění Česka jako roztřeseného ratlíka, který neví, kam patří a kam má sám, natož pak celé evropské společenství směřovat.
Proto je důležité, aby ČSSD polevila ve svém mocichtění, prezident zastavil posilňování vlivu na ODS a tím i na vládu. Pak aby si všichni sedli k jednomu stolu a začali konečně společně jednat o tom, jak se dají řešit některé problémy současného světa, před nimiž stojíme.
Zatím je ale vidět opak. To, že si jak prezident, tak ČSSD nevidí přes okraj svého talíře, je hodně smutné. A tomu se je třeba postavit, zabránit dalším vnitropolitickým tahanicím o moc. Proč? Nejen kvůli reputaci Česka v zahraničí, ale už jen taky proto, že se tím brzdí řešení ryze českých potíží. Navíc je si třeba uvědomit, že pouze osobní zájmy ČSSD a prezidenta vedou na scestí, které je značené žabomyšími válkami (politikařením) a ne spravováním státu věcně a společně, což může vést k odvratu občanů od politiky a k jejich nedůvěře v ní.
Takové osobními zájmy a postoje si v současné době nemůže Česko dovolit, pokud se chce prezentovat jako důvěryhodný partner, na něhož se dá spolehnout, s nímž se dají řešit problémy našeho světa, který má širší rozhled, tedy světový.
Stále se v Česku oháníme slovem česká malost. Teď vím, že existuje, a právě se jí díváme do tváře: Nesvětovost. Můžeme se jí ale taky zbavit. V jiném případě se nám může vymstít.
A o to teď jde. Uvědomit si, že ten svět je přece taky z části český, tak ho taky tak berme a přispějme k tomu. Jsme jeho součástí. Ukažme naší velikost. To všechno, co dokážeme vyřešit, ne pokazit.
O vyzrálosti české demokracie a politických reprezentantů můžeme mluvit teprve tehdy, pokud se kromě jiného zbaví ješitnosti a sebezahleděnosti. Pokud tady začne vládnout ochota táhnout spolu za jeden provaz, kdy je to nejvíc nutné. A kdy se bude moct tato ochota šířit i za hranice.
Pokud se to brzy nepodaří, bude nejlepší, když předsednictví EU přeci jen zůstane v rukou francouzské vlády. Tak nestabilní vláda, nepodporovaná opozicí ani vládou ve svém úsilí spravovat EU, je pro řešení problémů, které nás globálně velice sužují, nevhodná.
Třeba nám teprve pak ostuda z odejmutí tak významného postu otevře oči, jak je řada reprezentantů této země zahleděna do sebe, tedy zaměstnána především vnitropolitickými šarvátkami, které zcela opomíjejí vyšší ideály a zájmy než jsou ty (vnitro)české.
P.S.: Samozřejmě nelze zapomenout na významnou roli českých médií. Řada z nich, a mnohé veřejnoprávní, bohužel, nevýjimaje (např. CT24, Radiožurnál), mají hodně omezený pohled na to, o čem by měla veřejnost zpravovat. Kdejaká havárie je důležitější než řádné rozebrání mezinárodní události. Ale o tom až někdy příště. 🙂