Reklama
 
Blog | Jan Kout

Jaké bylo demonstrovat proti NPD (v Berlíně)

Sice se to nestalo nedávno, přesto ta vzpomínka neztrácí na aktuálnosti jak pro Německo, tak i, troufám si říct, pro další demokratické země. Je 8. květen 2005, 60 let od skončení druhé světové války. Berlín se probouzí do dne, který se také zde v novinách nazývá bez zábran osvobozením od fašismu. Jen jeden fakt kalí tento příjemný dojem z vyrovnání se s minulostí. Odpoledne by měla proběhnout demonstrace neonacistů, konkrétně přívrženců NPD a dalších podobně smýšlejících uskupení. Jejich trasa ovšem nemá vést někde v okrajových čtvrtích, ale přímo středem města, z Alexander Platzu skrz bulvár Unter den Linden, kde téměř dvě stě metrů před Braniborskou bránou, jedním ze symbolů města, zahne do Friedrichstraße ke stejnojmennému nádraží a pak zpět na Alex. 60 let od porážky nacismu něco nevídaného. Naštěstí se chce ozvat i protistrana. O pár hodin dřív se chystá protidemonstrace. Ale stačí to? Nebylo by lepší pochod neonacistů zrušit nebo mu nějak zabránit? Vždyť je přece památný den. Zrušit se nedá, každý má právo na vyjádření svého názoru, pokud tím neohrožuje nebo nenabádá k omezení svobod dalšího, na což si profašisté vesměs dávají na svých transparentech svými nejednoznačnými hesly velký pozor. A zabránit mu? Dá se to vůbec, když oba tábory demonstrantů bude od sebe oddělovat policie kvůli bezpečnosti (což je samozřejmě nutné)?

Dojíždím s dalšími třemi lidmi S-Bahnem na Friedrichstraße. Odtud v deset hodin vyráží houf lidí, kteří chtějí vyjádřit znepokojení nad maršem neonacistů. V čele průvodu se pohybují především černě odění členové levicově-extremistického sdružení Antifa a dalších podobných uskupení, pro které jsou podobné akce takřka povinností. Jsou totiž kromě jiného zásadně proti jakémukoli rasistickému projevu. K jejich strategii však také patří přijít do přímého kontaktu s protistranou, což vyvolává časté konflikty. Takže jistý extrém. Dál se průvod začíná míchat do různých skupinek. Ty tvoří buď několik sdružení různých menšin (jako je například několik místních tureckých sdružení či gay a lesbických iniciativ) a na potírání rasistických vášní zaměřené organizace. Jsou tu také početné skupinky členů politických stran. Podle symbolů lze poznat Zelené, SPD, FPD a CDU-CSU. Nechybí tu ovšem i ta nejdůležitější část, běžní (rozuměj, v žádném v podobném zmíněném sdružení se nacházející) občané tohoto města a státu. Pohybuji se svými nejbližšími vedle vozu jedné z gay iniciativ. Nálada je příjemná. Je k ní ostatně dobrý důvod, je nás tak kolem dvou tisíc a dav se stále rozrůstá. Ke všemu do kroku zní různé obveselující písničky, které se linou z repráků umístěných na vozech ověnčených rozličnými transparenty a lidmi. Také slunce přidává své síly, pevně se opírá do našich zátylků.

Jak na to?

Asi po hodině a půl, která proběhla mírumilovně a během níž se ozvala různá, tedy jak vážná tak i vtipná hesla, se ocitáme na konci naší trasy, na Alexandrově náměstí z druhé strany, než odkud mají vyrazit neonacisté. Jak se dalo předpokládat, dělí nás od ní policejní zátarasy a kordony policistů, kteří poklidně postávají a sledují, co se právě odehrává. Asi tak půl hodinu trvá, než je demonstrace oficiálně rozpuštěna, přičemž se ještě z amplionů ozývá jeden apel za druhým neonacistům v pochodu jakkoli (legálně) zabránit. Jedno je nade vše jasné, půjde to jedině společnými silami. Několik jednotlivců by nic velkého nezmohlo. Přesto se však člověk sám sebe i těch ostatních pochybným výrazem v obličeji ptá, jak na to? Jako by někdo za všemi těmi mikrofony četl myšlenky – okamžitě se ampliony prodře k naším uším rada, že se ten, který se chce pokusit této ostudě zamezit, musí nějakým způsobem dostat zpátky k Friedrichstraße a odtud do Unter den Linden, kudy mají za několik hodin dupat kanady přívrženců NPD a dalších extrémistických skupin. Poselství je tedy jasné: "Jděte jim ('neonacistům') naproti, kam až jen to půjde, a zkuste jim zatarasit cestu, aby se nedostali do centra". Přes Alex to totiž nejde, ani když se člověk vydává za náhodného kolemjdoucího, který s tím vším nemá nic společného. Strážci zákona jsou neoblomní (což je také dobře).

Proto se i my přesouváme rychlým tempem za ostatními zpátky k nádraží Friedrichstraße. Nevím přesně co, ale něco příjemného, nějaká neznámá síla, nejspíš jakási kombinace vnitřního odhodlání, přesvědčení a touhy nestát stranou, ale jít čelem proti potížím, nás žene kupředu. Míjíme nádraží Friedrichstraße a vnořujeme se do Unter den Linden, která se v tento den díky uzavírce proměnila v pěší zónu. Jejím nitrem korzuje docela úctyhodný počet lidí. Překvapivě jde většina směrem k Alexu, ne k Braniborské bráně, u níž se konají slavnosti ke Dni demokracie. Na konci Unter den Linden, kterým je most přes Sprévu u Ostrova muzeí a Paláce republiky, se proud lidí zastavuje a hromadí. Za mostem stojí policie. Tam již totiž začíná planina se známou televizní věží a funkcionalistickými stavbami, tedy Alex. Sem mají brzy přijet vlaky s pravicovými extrémisty. Dostali jsme se blízko, blíž ale nejspíš ne.

Reklama


Na mostě

Sice zatím stojíme na mostě vedoucím přímo do ulice Unter den Linden, ale do ní se dá projít oklikou přes další dva. Ty jsou asi tak 200 metrů vzdálené od toho "našeho", z nichž je jeden napravo a ten druhý nalevo, takže ten „náš“ je uprostřed. Pohltí nás znepokojení. Co když nás extrémisté obejdou a proderou se přece jen do Bild069.jpghlavního bulváru? Podíváme se napravo i nalevo. Pohled nás naplní klidem. I na těch dvou zbývajících mostech se shromažďují lidé, před nimi stojí opět policisté se zátarasy. Převaha je na straně civilistů. Je asi jedna hodina, přesně za šedesát minut by měl začít pochod neonacistů. Mezitím se dozvídáme, že se do Berlína chystá nejpevnější, jinak řečeno nejradikálnější jádro zastánců mezinárodně rozšířené ideologie. Mezinárodnost by zde měly zastupovat skupinky z tuzemska, Belgie, Anglie, Španělska a dalších zemí. Multikulturní sjezd v nepravém slova smyslu?

Z hloubání mě probouzí další dění. Poprvé se zdá, že dojde ke zlomu, který vyzní buď v náš prospěch nebo naopak. Policisté totiž poprvé vyzvou demonstrující k opuštění a tím pádem uvolnění silnice. Dav ale nijak nereaguje. S napětím se čeká, co podnikne policie. Nic se neděje. Naštěstí, říkám si. To trvá i dalších několik desítek minut, až nastává kýžená hodina, kdy má začít demonstrace protistrany. Místo nějakého nátlaku na nás ovšem neučiní policie nic. Tři mosty jsou už plně obsazené. Tudy neprojdou, říkám si. Na podporu přijel na kole i jeden z poslanců Zelených, který zastupuje berlínský okrsek Friedrichshain a Kreuzberg, z nichž v jednom bydlím. Projevuje nám svůj souhlas a taky nás přesvědčuje a žádá, ať vydržíme, protože je to nutné. Milé. Snad toho dosáhneme.

V Paláci republiky

Davem náhle probíhá vlna znepokojení. Zdá se, že se něco děje u drátěného plotu na pravé straně mostu, který je obehnán kolem Paláce republiky, který už není nějaký měsíc přístupný kvůli plánované demolici. Vypadá to, jako by se tam odehrávala nějaká potyčka. Pohledy mnoha spoludemonstrujících směřují k onomu místu jako můj. Nejspíš se obávají policejního zásahu zezadu stejně jako já. Jdu se tam podívat, vtom se houf přede mnou uvolní, jako by ho vepředu něco nasávalo. Pohybuji se s ním. Čím víc se přibližuji, tím víc se mi to tajemství poodhaluje. Vidím proudit několik lidí za plot skrz branku, u níž někdo přetrhl řetěz! Neuvěřitelné. Palác republiky zažívá nečekanou návštěvu! Jeho zadní část, která ční nad hladinou Sprévy a přes jejíž celou délku se rozpíná dlouhý balkón, ještě jednou cítí přítomnost zájemců. Ti se rychle rozplývají po náhle zpřístupněných prostorách, jako by tušili, že na to nemají moc času, dokud někdo nezakročí. A je jasné, že se Bild080.jpgtak musí stát, toto počítání už je nelegální. Přesto se taky přidám. Chci ještě jednou krátce nahlédnout do prostor této monstrózní stavby, k níž mě vážou vzpomínky na koncert Einstürzende Neubauten. Zároveň mě láká pohled na Alex z balkonu Paláce, abych se pokusil zahlédnout, jak se vyvíjí situace u neonacistů, a taky abych si vůbec poprvé a naposledy vychutnal nezvyklý pohled na bývalé centrum NDR z výšky. Mezitím je vidět několik desítek lidí v oknech Paláce, shlížejících na dění dole. Všichni tuto návštěvu provádějí s jistou úctou a klidem. Přeci jen se jedná o jedinečný moment užít si atmosféru budovy, která už má svou existenci téměř spočítanou. A navíc ten pohled na tři ucpané mosty demonstranty a na Alex, na němž není jakéhokoliv náznaku po srocení "hnědých", jak se tu označují pravicoví extremisti, je doslova úchvatný.

Je však jasné, že brzy musíme naší vizitu ukončit, ať probíhá jakkoli mile. Aniž bych se nějak otočil, cítím, že se něco na naší návštěvě skutečně mění – nadchází její konec. Policisté přicházejí z nitra budovy, do níž vstoupili z druhé strany, a slušně a v klidu nás žádají k opuštění prostor. Všichni tak během několika minut učiní. Ještě jeden pohled vrhnu zpátky na to místo, kde jsem stál, abych si zapamatoval ty obrázky minulosti.

Jak to skončí?

Teď se dá očekávat, že naše troufalost změní dosud pohodovou náladu policistů. Žádná "odplata" se ale nekoná. Zůstanou stát na svých místech a jejich kolegové, kteří vyklízeli Palác republiky, se vracejí zpátky ke svým Bild084.jpgjednotkám. Jsou asi tři hodiny. Stále ještě visí ve vzduchu otázka, kdy se k nám přiblíží houf "hnědých". Že by mělo dojít ke změně, dává vědět další výzva policie k uvolnění cesty. Jenže i tentokrát setrváváme. Ohlédnu se kolem sebe do všech těch tváří. Je tu řada nepoliticky vyhlížejících osob, mnoho z nich vypadá, že si přišly ve volném čase zademonstrovat, že nechtěly takovouto událost sledovat někde zpovzdálí, ale být přímo při tom. Pořád nikdo z nás neví, jak to dopadne. Účastníci se mezi sebou baví, postávají, nekteří sedí na zemi, něco popíjejí a v klidu probírají, čím jsou právě svědky. Další hodina uplyne jako nic. Je kolem čtvrté hodiny. Náhle se z ampliónu policie rozléhá oznámení, že NPD svou demonstraci ruší. Neuvěřitelné. Slyšeli jsme dobře? Ano, opravdu se povedlo zabránit pochodu pravicových extrémistů! Na obličejích se rozzáří úsměvy, rozbouří se hlasitý pískot a tleskání. S mými nejbližšími se objímáme. Tuto chvíli si musíme užít. I když je cíle dosaženo, nedá se odejít. Je třeba si vychutnat spolu s ostatními tento nepopsatelný pocit. Vítězství. Jinak se to nazvat nedá. Mlčky a nabiti dojmy se pak pomalu vracíme ulicí Unter den Linden do "normálního" dění. Když se před námi objeví Braniborská brána, na jejíž druhé straně vrcholí oslavy Dne demokracie, říkám si, že lepší druh slávy jsme si dnes vybrat nemohli. A snad si to myslí i těch dalších 10 tisíc lidí, kteří tam někde stáli se mnou.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama