Reklama
 
Blog | Jan Kout

Jeden den v životě gaye (ve Varšavě)

Tenkrát v sobotu 10. června 2006 byl krásně prosluněný den. Přesto jsem se do ulic Varšavy vydal se skličujícím pocitem. Přijet demonstrovat za práva gayů a leseb do země, kde je na ně na nejvyšší politické úrovni pohlíženo jako na něco nepatřičného, zvrhlého, ve mně ostatně nic jiného vyvolat nemohlo. Řekl jsem si však, jsem tu, protože je každého protestu potřeba a protože se polským politikům musí dát najevo, že se takovéto postoje nedají v dnešní Evropě tolerovat, a to mi dodalo sílu. Taky jsem věděl, že se ke mně všechny ty negativní reakce některých polských reprezentantů, Radia Marya a Všepolské mládeže dostaly jen zprostředkovaně, přes média a kamarády. Takže je nyní čas poznat vše na vlastní kůži, byť bych měl být za svůj postoj radikály zbit. Ale co, boj za práva s sebou nese i takovéto jevy, hlavně se nebát a dokázat říct, co si myslím a čím sám žiji.

Ještě v pátek, den před konáním demonstrace, nebylo jasné, zda se uskuteční protipochod národní Všepolské mládeže, který měl jít stejnou trasou, ale z druhé strany jako naše demonstrace nazvaná Paráda za rovnost. Tím pádem se daly očekávat nepříjemné střety. Teprve z rakouského deníku Der Standart se dozvídáme, že Polská mládež svou demonstraci zrušila. Tato zpráva zapůsobila jako svěží vánek po bouřce střídající velké dusno.

S každým tahem písmen na transparentu stoupala chuť vyrazit do ulic. Zvolili jsme (já, můj přítel, kamarádka německo-polského původu a dvě její spolubydlící) nekonfliktní heslo "Demokracie a tolerance. Collegium Pollonicum Słubice, Evropská univerzita Viadrina Frankfurt nad Odrou". Vše dvojjazyčně, v polštině a němčině, ať je pro všechny srozumitelné, co chceme a odkud jsme. Vyzbrojeni odhodláním a bedlivým sledováním chování okolí nasedáme do jedné z varšavských tramvají. Pár ulic od shromažďujících se demonstrantů není téměř poznat, že se tu má konat jedna z významných demonstrací polských dějin. Že by Varšavu uspal fakt volné soboty? S přibližováním k místu zahájení pochodu však přibývají policisté i proudící lidé. Jen rozluštit, kdo zastává co, je občas těžké. U sochy před Sejmem, polským parlamentem, se vše vyjasňuje. Přímo u ní postává asi padesát odpůrců, ačkoliv není jejich demonstrace povolená. Někteří z nich drží transparenty s dvěma přeškrtnutými kopulujícími paňáčky v červeném kruhu s nápisem "zákaz buzerantů" a "zákaz řiťopíchání". Tento hlouček dělí řada policistů a lidí z médií, kteří vše dokumentují, od znatelně početnějšího, odhadem tisícihlavého davu. V něm se objevují převážně mladí lidé. Zástupci středního věku však také nechybí. Sem tam se mihne v něčích rukou duhová vlaječka, mezinárodní "symbol" leseb a gayů.

Každou chvíli by už mělo proběhnout zahájení. Zatím se zdá, že bude účast nízká. Stále však přicházejí další lidé. Půl hodiny nato se shluk rozrostl tak, že zaplňuje přilehlý park. Pochod otvírají slova Tomasze Baczkowskiho, jednoho z organizátorů Parády rovnosti. Na cestu demonstrantům také přidá několik kurážných vět Claudia Roth, spolková předsedkyně německých Zelených. Oba projevy sklízí jásot. Vůbec je zde dobré zastoupení politického hlasu z Německa, důležitého souseda Polska. Vedle skupinky Zelených je tu také hrstka sociálních demokratů s vlajícím logem jejich partaje a taky dva herci a organizátoři Warschauer Pakt 2006, berlínského sdružení, které zajišťuje odvoz dvou set demonstrantů z Berlína do Varšavy a zpět. Ovšem nejen němečtí sousedi přijeli projevit solidaritu. Transparenty a nápisy na tričkách prozrazují, že tu jsou demonstranti z Irska, Anglie nebo Rakouska a, ehm, i z Česka. Varšava zažívá mezinárodní vyjádření tolerance vůči menšinám.

Reklama

Dáváme se do pohybu. Po pár set metrech míjíme řadu činžovních domů, z nichž mávají asi tak čtyři lidé a jedna babička. Ta ještě navíc zvedne vedle sebe v okně ležící berle a připojí všeříkající výraz ve tváři, jak lituje toho, že nemůže jít s námi. Z davu se k ní ozve tleskání a moje pochyby o místní intoleranci se začínají poprvé nalamovat. Dostáváme se na hlavní bulvár Varšavy. Kolemjdoucí vesměs přihlížejí bez jakýchkoli projevů, jen se ve spoustě obličejů zračí překvapení. Občas z balkonů a oken někteří zamávají. Dojímavý je pohled na dvě ženy na balkoně: Jenda z nich je starší ve slaměném kloboučku, oděna do tenkých krémově bílých letních kalhot a světle modré košile a ta druhá je oblečena do šat z šedesátých let a vypadá jako její dcera, aspoň tak lze soudit podle jejich pozic, které k sobě zaujímají, a způsobu komunikování, který prozrazuje jistou distanci a úctu. Jakoby obě vypadly z módního žurnálu. Starší sedí na židli, mladší stojí opírající se o zábradlí balkonu a obě mávají. Dav jim oplácí potleskem. Zvědav, jak je pochod velký, vykročím z jeho řady. Plesám, odhaduji 5000 lidí. Zabřednu zpátky do davu a užívám si možnosti svobodně hromadně vyjádřit, co si myslím a čím žiji. Ten hezký pocit mi nikdo nevezme. Ani muž k nám volající, ať si zajdeme k lékaři, ani na závěru demonstrace postávající čtyři lidé s nápisy "Stop Eropasodimie", ani později došlá informace, že několik odpůrců hodilo na demonstranty pár vajec. Po dvou hodinách se mnohé změnilo, hlavně uvnitř nás samých (a snad i v okolí). Také je jasné, že bez mezinárodního semknutí a mezinárodně vyjádřeného osobního protestu by bývala tato demonstrace tak hladce neproběhla.

DSC08244.JPG

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama