Jinak by samozřejmě bylo dobré, kdyby se do obou komor parlamentu dostaly osoby s vlastnostmi jako je čestnost, upřímnost, spolehlivost a komunikativnost. Vím, jsou to krásná přání. 🙂

Zatím pořád převládá – a není se čemu divit, když někteří politici svěřené moci jen zneužívají ve svůj prospěch -, že ti nahoře si udělají vše po svém, takže proč je volit. Proto jde o to, jaké signály politici svým chování potencionálním voličům vysílají.

Dále jsem uvedl životní priority akceptované vlastní společností. Nepsané normy, morálka, podle níž daná společnost funguje. Záleží na tom, co je normální: Zneužívat moc, okrádat, lhát, přetvařovat se, závidět, pomlouvat, zamlčovat, ignorovat práva menšin nebo dbát o své okolí, pomáhat a hájit slabší, upřímnost, nezávidění si, kuráž, respektování názoru druhého, apod.?

Je toho hodně, co by se mělo a mohlo změnit, jenže záleží na tom, jaké to chceme mít a co pro to hodláme udělat. (Mluvím schválně v MY-formě, přeci jen má každý nějaké přátele, s nimiž sdílí jisté hodnoty.)

Začnu tím prvním. Zde je důležité, jak funguje občanská společnost, tedy participace občanů na dění v místě jejich bydliště, ve státě. Kolik z nás jde na úřad, aby řekla „to a to se mi nelíbí, co byste chtěli v naší obci udělat“, ale přitom si na to stěžuje doma. Toto dvojí myšlení není již nutné, lze vyslovit svůj názor, jenže záleží na tom, kde, komu a jakým způsobem ho říkáme. Takže kritizovat na správných místech – psát nebo mluvit s politiky, úředníky, tím pádem se navzájem tak obrušovat a vlastně „vychovávat“. Jakkoli naivně to zní, jsme tu pro sebe navzájem. Tento aspekt se však naštěstí mění a je řada vlašťovek (např. různé neziskové organizace – občanská sdružení, nadace, zájmové kroužky apod.).