Jakmile se zpráva ten den 8. června dostala do některých nedělních médií, k známým a přátelům, nenechala na sebe dlouho čekat protireakce. Prostřednictvím různých mailových toků se začala šířit informace o chystané demonstraci. Ta se uskutečnila hned den na to, v pondělí 9. června.
Před 19. hodinou pomalu začaly na Mariannenplatz mířit skupinky lidí, za chvilku z nich byl houf, za půl hodiny masa. Místo setkání demonstrantů se nacházelo několik desítek metrů od místa činu, Heinrichplatzu.
„Je jedno, kdo tu právě na ulici je. Důležité je, aby se kdokoli z nás na ní cítil bezpečně. A proto tu jsme, abychom ukázali naši tvář“. Tato slova odstartovala celý průvod. Jejich poselství znělo jednoznačně: jde o bezpečnost kohokoli, kdo se nemusí někomu hodit do jeho představ o "své společnosti".
Ta slova se nesla Kreuzbergem, jednou z berlínských čtvrtí, v níž je velký podíl přistěhovalců (30,5%), rezonovala na demonstraci proti poslednímu násilnému útoku na lidi jiné sexuální orientace než té většinové. Této spontánní demonstrace se zúčastnili nejen lidé, kterých se to konkrétně týká, ale i ti, kteří chtěli prokázat svou solidaritu. Všichni prostě chtěli ukázat svou tvář. A o to šlo. Ukázat, že za něčím stojím, podporuji a nebojím se za to veřejně vystoupit. To patří k občanské kuráži.
Když jsme procházeli ulicemi, v nichž žijí především přistěhovalci z Turecka, zaznělo z amplionů sdělení v turečtině. Protestující tak demonstrovali, že bez dorozumění nelze nastolit vzájemného porozumění. Bylo nás na tři tisíce. Docela úctyhodný výsledek na to, že se demonstrace svolávala narychlo.
Jistě se většina z nás ptala sama sebe, že když tu teď musíme protestovat proti útokům na "jinačí" lidi, tak se asi ještě stále nepodařilo získat pochopení dostatečného množství veřejnosti pro to, že každý z nás je jiný a že je třeba si této pestrosti vážit. Bylo a je ale jasné, že jedině jasným odsouzením jakékoli intolernace lze dosáhnout konzensu, že takovéto jednání naše společnost rázně odmítá. Tedy pokud chce být demokratická.
Protože tolerance je jeden z důležitých pilířů mírového a svobodného soužití v demokratické společnosti. Takového, při němž se nemusí nikdo z nás bát žít s tím, koho miluje a jak jej miluje.
Tato demonstrace se o to pokusila. Snad nás bude víc, kteří takto nebudou váhat učinit, když toho bude zapotřebí.
P.S.: Rosa von Praunheim, významný německý režisér, který pomohl svým filmem „Perverzní není homosexuál, ale situace, v níž žije“ německé gay, lesbické a transgender menšině odhodit stud a postavit se ke svým citům vzpříma a tak se zemancipovat, popsal stejné téma ve svých pamětech následujícími slovy:
Homosexualita je soukromá věc, tak zní častá argumentace. Ne! Být gayem nebo lesbou nebude soukromou záležitostí, dokud kvůli tomu budeme mláceni, přicházet o práci a vyhazováni z bytů, dokud budou mladí homosexuálové vyrůstat s myšlenkami na sebevraždu a dokud budou po celý svůj život neurotičtí. Sexualita nemůže být soukromou věcí, dokud se budou všechny noviny tohoto světa, všechny romány světové literatury, všechna moderní média s velkou zvědavostí šťourat v soukromém životě heterosexuálů, ale ten homosexuálů budou opomíjet. Tato dvojí morálka může pominout jedině tehdy, když se každý z nás postaví zpříma ke své sexualitě a perveznosti bez toho, aniž by byl souzen státem, církví nebo jinými morálním apoštoly.