Před ním se ale ještě na jevišti vyloupli pochmurně naladění Dälek z amerického Newarku. Sami svou tvorbu nazývají hypnotickým hip-hopem, což hodně sedí. Hned první tóny, které se ke mně linuly, mě zajaly do svých zšeřených krajin, v nichž jsem se mohl procházet melancholickými výjevy vlastní fantazie. Odsud jsem se po doznění poslední skladby nerad vracel do reality. Tolik fantazii mobilizující hudby jsem dlouho nezažil. Rys, jakým písně vznikaly, byl často podobný, jen se měnila dramaturgie.
Vesměs se dá popsat takto: Instrumenty se po krátkém přešlapování na svých obvyklých notových pozicích odhodlaly křičet, ale ne zas tak aby dominovaly nad ostatními spoluhráči. Naopak společně vytvořily hudební kolos, který stále tónově rostl, sílil a čím dál tím víc strhával k následování tancem. Do této instrumentální řeky vstupoval zpěv, který se nenechal její občasnou bouří vyrušit, raději se svezl s ní a stejně gradoval, když se vlny začaly tříštit. Nenechat se svézt by značilo velký projev lhostejnosti. Konec byl stejně náhlý, jako když přijde rychlá činna, jež se přes nás převalila a vyčistila cosi, co nás dusilo.
Zdálo se, že po takovém přílivu nemůže následovat nic, co by to do té nálady zapadlo. Jakmile se však na pódiu objevil zpěvák Jon Spencer, který je v Česku známý spíše se svou kapelou The Jon Spencer Blues Explosion, nebylo pochyby o tom, že navazující styl zapadá přesně do předešlé nálady. Ačkoli ji formace Heavy Trash přímo svou kombinací rock'n'rollu, bluesu a rockabilly nerozvíjela dál v jejích melancholiích. Naopak přišli s rozverností a vtipností. Hudební návraty do 50.let, odkud čerpaly tehdejší sílu bezprostřednosti a živelnosti rock'n'rollu, plus zvuk instrumentů bez jakýchkoli změkčujících efektů, rozproudily publikum ještě jednou a tentokrát s úsměvy na rtech. Protože jak hudebně, tak zábavně (to, když se Jon Spencer oddával dlouhým příběhům s obskurním a vtipným obsahem) se člověk skutečně těšil, že je naživu a že může být při této z mnoha dalších oslav 100. výročí Hebbel am Ufer.
I tímto hudebním mixem se podařilo potvrdit vydařenost dramaturgie tohoto divadla, která se vesměs zaměřuje na nezvyklé pojetí divadelního a hudebního žánru. A právě tyto přesahy dokáží často nastavit věrohodnější zrcadlo reality, jelikož ho nabízejí z jiného úhlu pohledu, než který je doposud známý. Všechno nejlepší a hodně štěstí ve formování dalšího programu.