Už jenom to, že se všechna zmíněná díla objevila v nejdůležitějších sekcích festivalu, jim zajistilo potřebnou pozornost médií a diváků. Protože právě tyto části programu představují vybrané filmy, které by neměly uniknout pozornosti kdejakého příznivce „stříbrného“ plátna. Tedy jisté nej ze současné světové filmové tvorby. Vezmeme to ale popořadě. Zfilmovaná knižní podoba od Bohumila Hrabala Obsluhoval jsem anglického krále se dostala přímo do hlavní soutěže, Ondříčkův Grandhotel do sekce Panorama, v níž se uvádějí čerstvá díla renomovaných autorů či nových objevů. A pojednání Petra Nikolaeva …a bude hůř se dostalo do části Forum, která prezentuje neotřelé příběhy a styly, tudíž, chcete-li, jistou nonkonformitu. Dva vybrané snímky z Fimfára 2, z nichž jeden natočila Vlasta Pospíšilová (Tři sestry a jeden prsten) a druhý Jan Balej (Moře, strýčku, proč je slané?), se pak ocitly v sekci Generation pro děti a mládež. Ne na všech jsem se z časové tísně ocitl, takže nemůžu referovat o všech reakcích publika, proto se zaměřím jen na Menzelův a Nikolaevův film.
čekání na festivalovou náladu
Získat lístek bylo, jak už to na velkých a známých festivalech bývá, dobrodružné: Vystát si frontu, i když máte akreditaci, patří k tomu a máto i jeden doprovodný efekt: o to víc si pak vážíte získaného zboží. Navíc je možné s ostatními sdílet jisté příjemné napětí, jež vzniká neustálým přemítáním dotyčných nad tím, který film zvolit, aby jim to všechno pasovalo do momentální nálady a zvědavosti zhlédnout něco pozoruhodného, o čemž si pak můžou třeba popovídat se svými známými, přáteli a nebo si jen tak prožít společně s hrdiny filmu příběh, který by je nejspíš nikdy v životě nepotkal. Důvodů je spousta, proč film láká, a pro každého jsou jiné. Celé tohle pachtění a nadšení pak činí jedinečnou atmosféru sdílení něčeho společného. Jako by si všichni náhle rozuměli, ovšem jen potud, než se začnou někde mimo kinosál rozebírat dojmy.
…a bude líp
Ale zpět k filmům. Většina prvních projekcí českých snímků byla beznadějně vyprodaná již den předem. Teprve o víkendu se to uvolnilo, takže vznikla šance se tam dostat. …A bude hůř měl výsostné postavení, na Berlinale měl totiž světovou premiéru. I zde jde o zpracování stejnojmenné knižní předlohy. Nikolaev zvolil několik vizualizací, které v kombinaci s hudbou a příběhem vytvářejí důvěryhodné přenesení nálady Pelcova díla na plátno. Posuďte sami: černobílé zpracování na 16mm pás, který je zastaralý a vytváří potřebný dojem, že je snímek zrnitý, tedy starý, záběry z okolí Mostu z pošramocené krajiny severních Čech, kterou skvěle doplňují siluety vydatně bafajících komínů elektráren, pod nimiž se odehrává uchlastaný, neperspektivní příběh plný beznaděje, do něhož vplouvá podkreslující hudba DG 307 z jejich snad nejlepšího alba Kniha psaná chaosem. Toto vše dohromady umocňuje celé vyprávění o šedých časech. Téměř máte pocit, jako byste sledovali autentický dokument o tehdejší době. Právě tímto pojetím vyprávění se podařilo filmovému teamu sdělit část osudu československé společnosti za totality i zahraničnímu divákovi. Lze to soudit i podle toho, jak zareagovalo publikum při běžících závěrečných titulcích. Hromadný potlesk se nesl sálem úctyhodnou chvíli. A i otázky, které směřovaly na samotného režiséra po promítání, se týkaly více oné doby, než vysvětlování, co se tímto počinem chtělo říct.
obsloužil jsem vás smíchem
Také Menzel se ujal zpracování československé historie. Oproti naturelu …a bude hůř se však dala očekávat jistá lehko-těžkost příběhu, vtip a hlazení s drásáním na duši současně. A to všechno se opravdu podařilo do filmu zanést. V kině bylo již od prvních chvil běžícího filmu cítit jisté uvolnění, přičemž krátce na to přišly první vtipné scény – třeba ta, kdy si prodejce nářezových strojů (ztvárněný Marianem Labudou) s libostí vyrovnává ve svém pokoji bankovky, které v ten den vydělal, nebo když tatáž osoba předvádí fungování jednoho ze strojů s fascinací sobě vlastní. Veselých momentů je ve filmu řada, takže nelze popsat všechny reakce zahraničního publika. Jedna by však neměla zůstat zapomenuta. Doslova úlek, povzdech, značící odpor, a zmrazený smích vyvolala přeměna obličeje herečky Julie Jentsch ve tvář Hitlera. Překvapující bylo, že se pak sálem rozlehlo tlumené tleskání. To se pak ostatně vydatně rozburácelo na konci snímku, a sice nejdřív při náběhu titulků a pak i po rozsvícení světel. Jedno však film dobře nevysvětluje: Proč musí milionář náhle přijít o svůj majetek a jít do vězení? Tento závěr se zdá být absurdní, pokud divák dobře nezná československou historii, což nelze od nikoho v zahraničí požadovat. Všeobecně se dá ale říct, že jsou české filmy, které byly na Berlinale představeny, zahraničnímu publiku srozumitelné hlavně z jednoho důvodu: svým vyprávěním a zpracováním zprostředkovávají čitelně jednu ze součástí evropských popřípadě světových dějiny. Už pouze za to si potlesk nedomácích diváků rozhodně zaslouží.
—————-
Více o Berlinale najdete na www.berlinale.de