Pokud se člověk podívá na poslední výroky českého prezidenta týkající světových událostí, zjistí, že zcela přestal reprezentovat Česko z postu, do něhož byl zvolen oběma komorami českého Parlamentu. Místo toho reprezentuje pouze své vlastní názory, které nemají nic společného s vládní a tedy oficiální zahraniční politikou. Pokud to ještě panu prezidentovi nedošlo, nemůže si nic diktovat, jelikož pak za to nenese zodpovědnost. Navíc mu tuto pravomoc nikdo ze zákona nepřipisuje. Zodpovědnost za zahraniční politiku nese ministr zahraničních věcí, potažmo vláda, ne on. To samé se týká vytváření zákonů. Od toho tu existuje slovo „zákonodárci“.
S tím také souvisí další věc. Ztrátu kompetence prezidenta České republiky lze také spatřovat v tom, že nerespektuje zdejší parlamentní většinu, která se již na něčem většinově shodla. Samozřejmě je tu prezident od toho, aby v případě vážného pochybení o porušování Ústavy ČR zafungoval jako kontrolor, pokud obě komory odsouhlasí něco, co se zdá být právně protiústavní. Jenže pokud má nějaké takové pochybení, musí se obrátit se svou žalobou na Ústavní soud, ne se začít plést do něčeho, co mu z ústavy nepřísluší. Proto by bylo záhodné, aby vláda jeho podmínky ignorovala.
Kromě toho jsou tyto požadavky nepodložené, zcestné a nereálné, když se jimi člověk začne zabývat. V Listině práv EU nestojí nic o vyrovnávání majetku. Navíc: Copak si skutečně myslíme, že sem v houfu přijdou lidé vyhnaní po druhé světové válce, aby se dožadovali svého majetku? Napadlo již někoho z těch osob, které se tak toho bojí, že ona generace, jichž se tato záležitost přímo týká, nehodlá přijít někam, kde nikoho neznají a kde to již dávno nevypadá tak jako za doby, kterou tu strávili? Kdo z nás by odešel po tolika letech někam, kde nikoho nezná a kde se mluví řečí, kterou už dávno neovládá? Málokdo a to samé Vám potvrdí většina z vyhnaných, když se s nimi dáte do řeči.
Když to všechno shrneme: Rozhodnutí o protiústavnosti Lisabonské smlouvy nepřísluší Václavu Klausovi, ale Ústavnímu soudu. Tato dělba moci je dána a musí se akceptovat a respektovat. Klausovi se samozřejmě něco takového přestává líbit, jakmile se mu nedostane svého. Tento fakt dokazuje, jak si Klaus protiřečí – na jedné straně vyčítá Evropské unii nedostatek demokratických principů, na druhé ale nerad přijímá rozhodnutí Ústavního soudu, tedy jeden ze zdejších nejdůležitějších demokratických principů.
Mimo to je tu také fakt odborné způsobilosti: Václav Klaus musí stanovisko Ústavního soudu respektovat, jelikož tito právníci jsou odborníci na slovo vzatí. Díky této vlastnosti taky byli do tohoto úřadu jmenování, Vámi pane Klausy. Navíc je tu ještě jedna další, zato podstatná logika, která Klausovi ještě stále dost uniká. Pokud se víc lidí shodne na něčem, je to přeci jen, pane Klausi, více důvěryhodnější, než když tak učiní jedna osoba, tedy Vy. Je to jednoduchá logika: Jedinec se snáz nechá unést osobním postojem než několik, navíc odborných (!) osob.
Ukazuje se tak, co nastane, když se na post prezidenta dostane osoba, která je ve svých politických názorech a postojích radikální, netolerantní, plná despektu k druhým a osamocená.
Ještě jednou závěrem: Pokud vysloví Ústavní soud jasné ano Lisabonské smlouvě, nemá Klaus dál právo otálet s podepsáním Lisabonské smlouvy, neboť rozhodne nejvyšší právní instance České republiky.
Závěrem chci zmínit ještě jeden poznatek: Celá causa Klaus by nám konečně měla otevřít oči. Měli bychom již konečně přestat nahlížet na post prezidenta zastřenou optikou. Je nutné konečně začít oddělovat význam tohoto postu a osobu, která jej právě vykonává. Obě věci jsou rozdílné a od sebe na hony vzdálené. Zdejší, relativně dost rozšířené uctívání není již dávno na místě, jelikož si ho Václav Klaus svým trucováním nezaslouží. Přeci nemůže takováto osoba užívat úcty, když sama ji ostatním nedokáže prokázat. Nebo snad ano?
Myslím si, že nám bude bez Klause a jemu podobných politiků lépe. Je načase, aby se odebral do ústraní a s ním i celá generace zdejších politiků, které nepovažuji za reprezentanty hodnot a vlastností, jako je úcta, poctivost, důvěryhodnost, laskavost, komunikativnost, transparentnost, ochota, kompromisnost.