Proč je ČS důležité
Činoherní studio za celou svou třiceti šestiletou existenci významně kulturně přispělo k reflexi zdejších událostí. Za komunismu zde například působili pod skrytými jmény Josef Topol, Jaroslav Vostrý, Otakar Roubínek, Karel Steigerwald, Milan Kundera či Leoš Suchařípa. Z hereckých osobností, které vynikají svými kvalitami po celé republice, je třeba zmínit Jiřího Bartošku, Karla Heřmánka, Pavla Zedníčka, Jana Hrušínského, Tomáše Töpfera, Ivanu Chýlkovou, Karla Rodena nebo Jiřího Schmitzera. Už jen tento výčet naznačuje, že se dávno nejednalo o průměrnou divadelní scénu. Po revoluci k ní přibyla další zajímavá skupina umělců: režisér Jiří Pokorný, umělecký šéf David Czesany, dramaturgyně Markéta Bláhová. V roce 2001 pak získalo ČS ocenění 
Nadace Alfréda Radoka „Divadlo roku 2000“. Korunu tohoto seznamu tvoří ředitel Činoheráku Jaroslav Achab Haidler, který je kromě divadelní činnosti známý objížděním židovských hřbitovů, na nichž se pokouší opisovat nápisy na náhrobcích.
Suma sumarum lze vypozorovat, jak velké úspěchy za tímto souborem stojí. Navíc se podařilo ČS během povodní udržet svůj soubor aktivní, ačkoli neměli kde po dva roky vystupovat, jelikož se zaplavená budova po onu dobu rekonstruovala. Dalším plusem, který se dá ČS připsat, je „vychovávání“ nových tváří – za všechny zmiňuji Natálii Drabaščákovou, hrající v současnosti v Divadle Na Zábradlí.
Je zřejmé, že kladů je mnoho, které člověka s ČS napadnou. Tudíž je to pádný důvod postavit se za udržení současné formy Činoherního studia Ústí nad Labem. Řada lidí již tak učinila. Zatím převážně prostřednictvím internetu. Určitě je tato forma vyjádření podpory něco hodně pozitivního, zároveň se však nelze zbavit jistých pochyb.
Pouze internetový protest?
V dnešní době je velice jednoduché připojit se k jakékoli petici z tepla vlastního domova. Jelikož je z nich většina k nalezení na internetu, stačí mít k tomu potřebné vybavení, připojení k síti, potřebnou informaci a odhodlání vyjádřit svůj protest. Jenže se lze obávat toho, že zůstane jen u této podoby nesouhlasu. Pro většinu lidí, kteří takto postupují, je to dostačující způsob a jejich svědomí má klid, neboť udělali to nejmenší, co bylo v jejich silách.
Ano, to nejmenší. Takže existují i další formy, které ovšem vyžadují větší angažmá, potažmo úsilí, a to v momentě, kdy už vývoj celé záležitosti značí úbytek ochoty k učinění kompromisů, kdy se zdá, že přeci jen dojde k (nepříjemné) změně. Tudíž se musí protest ztělesnit, nabrat očividného vyjádření názoru.
To převážně nabírá podobu demonstrací či zakládání aliancí nebo občanských sdružení. Tím se nesouhlas začíná profesionalizovat. Pro to je nutný dostatek solidarity a přesvědčení o správnosti vlastního počínání. A kdo je pak nejlépe brán na zřetel těmi, kterým je protest směrován? Hlavně místní obyvatelé, a to ať už již angažovaní ve vlastních aktivitách nebo příznivci (ČS). Obě části jsou velmi důležité. Ti první, jelikož sounáleží, spolucítí s Činoherákem jakožto lidé ze stejné branže. Přičemž nejsou ochotni jen kvůli tomu, že jsou také spolufinancování z městské pokladny, mlčet a dělat, že se nic neděje, že se jich to netýká.
Ti druzí pak dávají najevo, čeho si ve svém bydlišti váží, jaký k němu mají vztah. Zatím, bohužel, však zůstává u internetové podoby protestů. Dosud podle získaných informací od jedné pracovnice ČS nevznikla žádná petice, zatím jen divadelníci vytvořili speciální webovou stránku, na níž se lze dozvědět o vývoji celé situace a zahlasovat, jestli se sloučením souhlasíte nebo ne.
Proto se nedá zbavit dojmu, že Ústečtí ještě stále nepochopili, že se bez jejich přičinění nejen Činoherák ale i další kvality jejich města neudrží při životě. Nestačí si koupit lístek, nýbrž vyjádřit svou přízeň veřejnou formou, a tím rozhodně nemám na mysli pouhé podepsání petice. Politici totiž berou v potaz většinou pouze ztělesněný protest.
Severočeši do toho!
Zdá se tedy, že má severočeský kraj stále problémy s tím, jestli se jeho obyvatelé v něm cítí doma, zda ho již někteří z nich – a je jich většina – po těch více méně čtyřiceti letech přijali za své zázemí (vezmeme-li jako časovou hranici odsud německých spoluobčanů a následné osídlování z českého vnitrozemí). Neboť to je velice podstatné, aby se zde konečně shromáždila ne hrstka, ale vícenásobně větší skupina lidí, kteří se budou chtít za změny ve svém okolí drát.
Pravda, existuje už, zaplaťpánbůh, řada příkladů, které jsou hodné následování. Za všechny zmiňme celorepublikově známé a i v zahraničí uznávané projekty občanského sdružení Antikomplex, jež se zaměřují na reflektování minulosti a současnosti tohoto regionu, který nesl název Sudety. A rovněž lze najít další aktivity v každém městě, v němž mají tamní obyvatelé chuť a potřebu ledacos uspořádat, aby tak zkvalitnili své (mimopracovní) bytí (zde je několik dalších příkladů: Litoměřice – filmový festival Litoměřice poosmé, Litoměřický kořen; Lovosice – Lovosický Žafest, klub Gambrinus / Jedovka; Úštěk – divadelní ochotnický spolek Pikart, Jarmark; Řehlovice – Kulturní centrum Řehlovice).
Rozhodně tedy ještě není situace tak tristní. Zůstává ovšem otázkou, zda se i v obyčejných lidech probudí ochota bouření se, když jim chce někdo něco brát, čeho si velice váží a co jim přispívá k jejich pocitu kvalitního života. Nelze se totiž věčně spoléhat na to, že to udělá někdo za mě. Ani na média ne – Respekt byl jako jedno z celorepublikových periodik kvůli tomuto případu též kontaktován a ještě se stále se u něj nenašla ochota o tom zpravit širší veřejnost…
Zdejší demokracie bude teprve silná, když se za její výhody budou dokázat postavit i lidi, jejiž dením chlebem není angažování se ve veřejných věcech. Tedy když bude ochota protestovat či přispět ke zkvalitnění podoby místa, kde bydlím, cítit napříč celým obyvatelstvem. Teprve pak můžeme mluvit o (zdravé) občanské společnosti a o tom, že je současný politický systém chápán a hlavně žit se všemi svobodami a možnostmi, které nám nabízí.
P.S.: Aktuální informace o dění kolem Činoherního studia najdete na www.cinoherak.info.
Všechny fotky pochází ze stránky Činoherního studia.