Reklama
 
Blog | Jan Kout

Fyzické tresty jsou násilím na společnosti

Většině českých občanů připadá přirozené, že vztahují na své děti a na sebe navzájem ruku, když jim nejsou po vůli. Jde však o projev násilí, kterým se nic neřeší a které se nám může kdykoli vrátit ještě v horší podobě. Kromě toho se řadíme ke státům, kde se nectí jedinečnost jedince. Za tuto národní vlastnost se stydím a nehodlám ji tolerovat. Proč? 

Většině českých občanů připadá přirozené, že vztahují na své děti a na sebe navzájem ruku, když jim nejsou po vůli. Jde však o projev násilí, kterým se nic neřeší a které se nám může kdykoli vrátit ještě v horší podobě. Kromě toho se řadíme ke státům, kde se nectí jedinečnost jedince. Za tuto národní vlastnost se stydím a nehodlám ji tolerovat. Proč?

Sám jsem zažil fyzické tresty. Sám jsem si vždy uvědomoval, že by bylo lepší, kdyby se se mnou promluvilo o problému, který nastal, abych více pochopil, co bylo špatně. To by mi připadalo mnohem přirozenější a láskyplnější, než co považuje většina Čechů za přirozenou součást výchovy svých potomků. Místo vysvětlujících slov, tedy verbálnosti, fyzický útok. Vysvětlení si sežeň, mé dítko, kde chceš. Já ti ho jako dospělá osoba nedám. Protože ho nemám? K čemu tedy máme jazyk? Že bychom ho neuměli ovládat? Nejspíš. Takže jistý analfabetismus? 

Nejspíš na tom něco je. Podle mě ještě stále neumí česká společnost spolu mluvit. Je to možné vidět na veřejnosti, v soukromí, na síti. Rychle se sahá po osočování, urážkách. Argumentuje se jen málokdy. Věcnost jde stranou. Jenže kdo neovládá svůj jazyk, raději sáhne po fyzickém „vysvětlování“. A to může mít neblahé následky na další vývoj celé společnosti, která se tak ráda označuje za liberální. Jenže právě něco takového, jako je fyzické „vysvětlování“, nemá s liberálním jednáním co společného. Jde o totalitní jednání, kdy se nerespektuje, že i dítě má svou hlavu a že ke svému jednání má jisté důvody (které také třeba zapříčinila dospělá osoba, která mu je blízká).

Reklama

Fyzické tresty často dítě nepochopí, jak je očekáváno. Spíše se v něm vypěstuje strach, možná i dokonce lhaní a nedůvěra k vychovateli. Zároveň se bude domnívat, že tento způsob komunikace je něčím přirozeným, který se má a může kdykoli a kdekoli aplikovat. Zvlášť když je něčemu takovému nakloněna většina společnosti. Takže nejspíš bychom měli jednat podle motta: „hurá do toho, pomlaťme se!“?

Jistě, přeháním. Ale nedělejme si iluze, že díky fyzickému násilí přestanou naše problémy. Naopak, spíše mohou začít. Ne hned, ale v budoucnu. Takto trestané dítě bude s velkou pravděpodobností (jak dokládají studie) v budoucnu podobně jednat, jak činili jeho vychovatelé.

Očekává tedy většina české společnosti, že se tu budeme navzájem bít nebo spolu raději v klidu a věcně jednat? Pokud to druhé, pak se musí konečně přestat s fyzickými tresty. Ano, jistě, jsou tou lehčí, zato krátkodobou a krátkozrakou variantou. Ale získá se tím jisté náklonnosti ze strany dítěte? Bude nás tím pádem více tolerovat a respektovat? Co z něj vychováme? Bude plné strachu a neschopnosti chápat věci, protože mu je nikdo nevysvětlil, nebo půjde o sebevědomého jedince, který bude schopný abstraktního myšlení a bude se umět prosadit verbálně, ne fyzicky? 

V této souvislosti mě napadá ještě jeden postřeh, který mě také znechucuje. Na ulici člověka může občas překvapit, s jakou neuvěřitelnou drzostí se okolí míchá do toho, jak dítě zrovna vypadá. (Důležitá poznámka: To, jak kdo vypadá, ještě nevypovídá o tom, zda je mu mnohem lépe a láskyplněji, než když je „slušně“ oblečený.)  Jakmile se však někdo na někoho vrhne a začne ho slovně nebo dokonce fyzicky napadat, všichni obrací své zraky pryč. To samé se týká aktivity ve veřejném prostoru, který se nachází všude okolo nás. Jím procházíme, jako by nám nepatřil. Neočekáváme, že se v něm můžeme zdržet delší dobu, odpočinout si v něm. Veřejný prostor považujeme za něco, co nám nenáleží a kde nanejvýš projevíme jen svůj vztek, ale ne vzájemnou oporu, pomoc a pocit sounáležitosti. Podle toho pak spolu komunikujeme – jsme překvapeni, že nás někdo osloví. Hned jsme vůči němu podezíraví, nedůvěřiví. Odtud vane i v zahraničí známá chladnost českého veřejného prostoru.

Možná by bylo příhodnější obrátit svůj zájem na tyto věci, které jsou něčím nekalým, nevhodným a nedemokratickým. A ne lpět na tom, že je fyzický trest tradicí a že proto musí zůstat zachována. Tradice automaticky neznamená, že je to dobré. Za tradici lze označit i jakýkoli jiný nešvar. Třeba korupci. Měla by tu také zůstat, protože je tradicí? S tímto argumentem nikam nedojdeme. A přeci jen jsme zpívali, že jednou chceme být dál. Tak pochybujme o svých tradicích, které nás nečiní tolerantnějšími, komunikativnějšími, ohleduplnějšími a otevřenějšími. Zkusme je změnit a nebo ještě lépe úplně zatratit. Fyzické trestání dětí je jednou z nich, která je na řadě.