Tedy ještě jednou: Jaké služby od svých politiků kromě spravování úřadu očekáváme, když i na to kromě jiného ze svých daní přispíváme. Má město spíše dotovat sportovní aktivity, jak se tak většinou stává, nebo se snažit o podporu širšího spektra společensko-kulturního vyžití? Tedy být jaksi spravedlivé ke všem?
Rozhodně nebude lehké získat jednotný obraz o tom, jaké zastoupení veřejných služeb by bylo pro to které místo nejlepší, protože co občan to jiné zájmy a potřeby a co bydliště to jiné podmínky pro život, dané geografickými i demografickými vlastnostmi. Protože se na tomto místě nedopátráme odpovědi, je dobré se zaměřit na jinou, všeobecnou rovina, na níž je třeba brát zřetel – právě z ní by se totiž mělo vycházet při diskusi o společensko-kulturním zázemí v našem bydlišti.
Obecně by mělo být jasné, že identifikace s místem, kde žiji, stoupá rovnoměrně s tím, jaké volnočasové aktivity a služby se v něm nacházejí. Protože s tím se pojí řada sociálních potřeb – na první místo můžeme umístit nutnost vybudování si důvěry ve své okolí, což se dá provést poznáním společenských možností, existujícím na dotyčném místě.
Neberme si z toho příklad – sídelní kaše
Jako odstrašující případ lze uvést takzvané sídelní kaše, které sice promptně vznikly, ale bez toho, aby se myslelo na to, že kromě obydlí je třeba vybudovat též síť služeb. Málokdo se v takových okrscích cítí dobře. Chybí tam totiž prostor pro odehrávání se společenských interakcí. Tedy něčeho, jako je běžné střetávání se v obchodě, na náměstíčku, ve škole, v parku nebo v nějakém kulturním zařízení. Všude na těchto místech se nám nabízí jedinečná příležitost poznat, s kým se dělím o životní prostor a s kým jej chci případně spoluutvářet.
Je pak patrné, že se žije lépe v místě, kde máte právě onu možnost poznat lidi z okolí, vytvořit si pocit důvěry ke svému sociálnímu (životnímu) prostředí. Z toho pak pramení pocit jistoty a zapuštění kořenů. Aby něco takového vůbec proběhlo, je nezbytné mít příležitost. Tu nabízejí právě taková zařízení, jako je škola, obchod, kulturní a sportovní střediska.
Místa s takovýmto společensko-kulturním zaměřením se pak také můžou vyznačovat vysokým nebo vůbec nějakým spolupodílením se občanů na chodu dané obce. V leckterých případech pak přebírají občanské iniciativy onu část správy, na níž stát nemá dostatek personálu nebo dostatečné kompetence. De facto jde o vzájemné doplňování, ne o konkurenci. Na to se však občas zapomíná, přitom se výše popsané zdá být velice logické.
O co by nám mělo jít
Politikům, správcům chodu našeho bydliště, jakož i občanům by mělo jít o toto spolužití a o jeho vznik, existenci a kvalitu. Zatím se dá leckde vypozorovat pravý opak, jak je tomu v případě Činoherního studia, o němž byla zmínka úvodu.
Podíváme-li se na tento příklad zblízka, všimneme si jisté jednostrannosti ze strany politiků. Jejich argument zní, že je nutné šetřit při provozu kulturních zařízení, které jsou dotované z veřejné kasy. Jistěže je úctyhodné nakládat se svěřenými penězi efektivně. Pouze to často zavání tím, že jde jen o šetření a o žádné zefektivnění celkového přerozdělování příspěvků na kulturu (což je kapitola sama o sobě). Zdá se, že máme co do činění s ekonomicky uvědomělými lidmi, ale politik by měl mít vyšší cíle než jen hospodářské.
Všeobecně platí, že počínání, které dotyční politici hájí jen šetřením, by se mělo opírat o dlouhodobou vizi, kterou by se všeobecně myslelo na to, čím co nejlépe přispívat ke kvalitě života v našem bydlišti. A naopak by se takový postup neměl opírat o krátkodobý zájem, který je krátkozraký, jenž ale přinese rychlý výsledek.
To, že se dá dělat politika s vizí, aniž by šlo o pouhopouhou teorii, svědčí řada míst (například některé čtvrti v Berlíně či řada měst ve Švédsku). Takže lze takového stavu dosáhnout, aniž by se musela ohrožovat existence jakékoli kulturního zařízení. Stačí se jen porozhlédnout, naslouchat a vzít si z toho ponaučení. Každopádně si tím lze ušetřit řadu strastí a trapasů. Omylem by bylo se domnívat, že něco podobného ještě nikdo nikdy před námi neřešil. Éra lidí nezačala až s naší industriální civilizací.
Navíc se do takového místa budou vracet rádi nejen jeho obyvatelé, ale i návštěvníci. Atraktivnosti se však musí dosáhnout nejen materiálními statky. Určitě bude na turisty lépe působit ulice plná lidí setrvávajících na různých místech setkávání (např. kavárny) s pěkně upravenými domy než stejná, ale pustá, která je pouze plná obchodů nebo ani toho ne, takže se tu nebude chtít nikdo zdržovat.
Takové urbanisticky nepovedené kontrasty lze vidět kdekoli. Například v Berlíně. Asi sto metrů východně od Postupimského náměstí, jež se světově zapsalo do své historie kvůli jeho moderní architektuře a na němž se do pozdních nočních hodin zdržuje mnoho lidí, se nachází obytná čtvrť, která i přes den působí jako vylidněná. Dosud je zřejmé, že se tam odehrál jakýsi vpád do atmosféry před pádem zdi. Bohužel se ale tuto náladu nepodařilo napojit na novou, současnou podobu nově vzniklého středu Berlína. Takže urbanisticky velké faux pas.
Ta investice se vyplatí
Podaří-li se tedy při koncepci fungování města začlenit a zohlednit všechny jeho součásti – přírodní zdroje, ráz krajiny, služby, architekturu, potřeby občanů a jejich iniciativ –, může z toho dotyčné místo jen těžit. Lze pak očekávat, že tu lidé zapustí své kořeny a začnou sami přispívat k rozvoji svého okolí. Každopádně je mylné se domnívat, že nám pouhá přítomnost fungující průmyslové zóny přinese dlouhotrvající užitek, když se zapomene na další sféry obecního života. Teprve malá a místní (komerční i nekomerční) angažmá vytvářejí atmosféru místa. Ta tu zůstanou, když budou cítit a dostanou ze strany vedení města patřičnou podporu. Bylo by totiž nesmyslné se domnívat, že tu zahraniční firmy zůstanou natrvalo.
Jakmile se i v ČR platy zvednou na takovou úroveň, která je pro firmy nevýnosná, ze země odejdou. Děje se tak v Německu a jiných západních zemích, není důvod, proč by se to nemělo stát také v Česku.
Po jejich odchodu totiž bude postaven obecní život před otázku, jaké alternativy se podařilo během působení dotyčné firmy vybudovat. Myslím si, že by bylo velkou škodou chlácholit se tím, že se sem povedlo nalákat investory a že tím to hasne, a přitom promarnit příležitost postavit se mezi tím na vlastní nohy. Je na místě se ptát, jak se z dlouhodobého hlediska spolehnout na místní zdroje. O ně lze totiž opřít prosperitu a udržení rozvoje ČR. Takže pojďme si chránit takové aktivity, jako je třeba Činoherní studio. Ta investice se rozhodně vyplatí.