Reklama
 
Blog | Jan Kout

Klausův argument je neopodstatněný

Václav Klaus vysvětluje, proč odmítá podepsat Lisabonskou smlouvu, tím, že se obává vznesení požadavku na navrácení majetku ze strany vyhnaných sudetských Němců. Je tato námitka opodstatněná? 

Ne, není. V Listině základních práv Evropské unie se sice tvrdí, že každý občan tohoto společenství má právo na vlastnění majetku, toho však nelze uplatnit zpětně. Tedy nikdo se nemůže odvolat na Listinu základních práv EU kvůli tomu, co se stalo v minulosti. Tato práva totiž začnou platit až s Lisabonskou smlouvou.

Přesné znění dotyčného článku: 

Reklama

Článek 17

Právo na vlastnictví

  1. Každý má právo vlastnit zákonně nabytý majetek, užívat jej, nakládat s ním a odkazovat jej. Nikdo nesmí být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu, v případech a za podmínek, které stanoví zákon, a při poskytnutí spravedlivé náhrady v přiměřené lhůtě. Užívání majetku může rovněž být upraveno zákonem v míře nezbytné z hlediska obecného zájmu.
  2. Duševní vlastnictví je chráněno.

Celou Listinu pak najdete zde .

Václav Klaus odůvodňuje svůj postoj nereálným strachem. Je opravdu dost překonané stále strašit tím, že sem přijdou bývalí majitelé sudetských usedlostí. Proč by sem měli chodit, když tu nikoho nemají? Proč by měli chtít něco, co už často nevypadá tak jako v jejich paměti? Proč se vracet někam, kde jsem prožil jen část svého života a kde ze mě mají strach? Kromě jiného by – zcela hypoteticky – neměla řada z nich stejně kam jít – přes tisíc obcí zmizelo z povrchu zemského. Zatím jsem se nesetkal ani s jedním člověkem, který by se sem s radostí vracel. Pro mnohé totiž není o co stát. Takže raději zůstanou ve svých nostalgických vzpomínkách. Copak si to ještě stále nejsme schopni uvědomit, že je tato obava zcela mylná? 

Tato bázeň je generačním problémem a stále jím, bohužel, zůstává, ačkoli již řadu let probíhá díky mnohým iniciativám věcné vyrovnávání se s touto temnou stránkou české historie (za všechny zmiňme publikaci Zmizelé Sudety? občanského sdružení Antikomplex). 

Všeobecně lze říct, že lidé, kteří se pohybují v česko-německém a mezinárodním prostoru vůbec, již dávno vědí, že nahánění strachu obdobným způsobem, je provincionalismus a nacionalismus jako hrom. Navíc tento postoj vypovídá o neochotě pojmenovat ve vlastních dějinách i ty špatné stránky. A o to by nám po dvou diktaturách mělo jít. Pak se nám jistě uleví.