Nejdřív mě zachvátila panika, že se v místech, kde je produkce Rosy von Praunheim, nachází taktéž jeho byt. Má domněnka se potvrdila. Zhluboka jsem se nadechl, když jsem byl vpuštěný do onoho domu. Až po čtvrté návštěvě jsem si uvědomil, že už samotné schodiště voní jako v kině – nevětrané prostory vonící po lehké zatuchlině a tajnostech všech životů, které tu kdy byly žity. Už tam jsem měl pocit jiné dimenze než té, která se odehrávala venku před domem.
Potěmnělý vstup do bytu a dlouhá chodba do pokojů, kde pracuje Rosy asistent, dávaly celé mé přítomnosti ještě víc nádech neskutečnosti. Když jsem se blížil do oněch prostor, spatřil jsem před sebou sehnutou osobu v taplákách a mikině, která telefonovala. Byla tu doma, byl to Rosa von Praunheim, občanským jménem Helger Bernhard Bruno Mischwitzky.
Na pozdrav jsme na sebe pokývli. Když dotelefonoval, podali jsme si ruce. Tak prostě jsem si to nepředstavoval. Žádné vystoupení divy. Jako bych se potkal s obyčejným smrtelníkem, který nemá zapotřebí kolem sebe neustále metat svými názory na svět. Náhle se zhroutil celý ten konstrukt vybudovaný z mých představ a projekcí, pramenících z dojmů z nasbíraných informací a ze zhlédnutých filmů. Jenže to neodbouralo mou nervozitu. Pro ní se odehrálo příliš málo osobního na to, aby polevila. Takže spíše zesílila.
Když jsem se zeptal, jestli by bylo s ním možné udělat rozhovor, jen odvětil, že určitě, ale bude lepší, když to vyřídíme po mailu, abychom si ušetřili zbytečné kecání. Byl jsem rozladěn a zklamán. Přesto jsem na osobním rozhovoru trval. Dostal jsem ho. Potřetí jsem se vydal do třetího patra.
Asistent mě zavedl do Rosy kuchyně. Rosa byl ještě pryč. Za čtvrt hodiny se vrátil z nákupu od Buttlers. Přinesl si chlebník. Sedl si ke mně ke stolu a řekl „Tak můžeme začít. Ale rychle.“. Nic nemůže člověk znervóznit víc, než když někdo na vás tlačí kvůli spěchu, ačkoli jste byli domluveni na klidný rozhovor. Otázky ze mě padaly bez ladu a skladu, bez vášně. Ta totiž zmizela se spěchem.
Z Rosy po celou dobu čísil velký nezájem. Jeho odpovědi byly hodně komplexní, tedy uzavřené, tudíž se na ně dalo těžko navazovat doplňujícími otázkami. Rosa vyzařoval jistý odstup od světa médií, z něhož jsem pro něj přicházel. To jsem chápal, sám mám k médiím kritický přístup. Oba jsme tedy do toho druhého promítali role, které ani jeden z nás ve skutečnosti nemá. Já jej stavěl do uměleckého světla plného geniálních poselstvích, které sám autor musí zosobňovat každou setinou svého bytí, on mě viděl jako pisálka, který tím nic na světě nezmění a který by měl radši vynaložit své síly přímo tam, kde je jich potřeba a kde konkrétně něco změní (s tímto dilematem se potýkají mnozí novináři).
Teprve po skončení rozhovoru jsem se zmínil o mém nemediálním angažmá, načež Rosa roztál a projevil zájem o mou skutečnou osobu. V tu chvíli jsme si byli nejblíže, tehdy vznikla vzájemná důvěra a sympatie.
Po celou dobu mi bylo jasné, jak je i pro Rosu důležité střežit své soukromí, o kterém prohlašuje, že přestává existovat, jakmile se stáváte veřejnou osobou, jakmile se angažujete. I přesto že jsme mohli sedět u něj doma, stála mezi námi hráz, která neměla být překročena. Buď jsem si ji tam postavil sám nebo vznikla souhrou okolností a třením našich osobností. Rozlousknout, čím přesně Rosa je, se mi (zatím) nepodařilo. Zatím vím, že i on má své dvě tváře. Aspoň vím (zatím) jen o těchto dvou. Určitě také u něj platí, že vládne rozdíl mezi ním jako autorem a soukromou osobou, i když se tyto rozdíly snaží některými svými filmy setřít (Neuróza, 1995; Fuj Rosa!, 2002). Třeba ten rozdíl není tak výrazný jako u jiných osobností veřejného života, přesto je.